Možná jsi uvěřila tomu, že musíš být nějaká – osvojila sis personu z eskortu, máš to tak naučené a myslíš si, že to jsi ty. Ale nejsi to ty.
V minulém článku jsme si sáhly do hloubky – k tomu, jaké to je žít dvojí život. Dnes se podíváme na to, kdo zůstane, když ty masky konečně spadnou.
Já sama jsem tu masku sundávala dlouho, protože jsem se bála, že pod ní nic nezbyde. Že všechno, co jsem si o sobě myslela, je jen role, kterou jsem se naučila hrát.
Už odmalička na sebe nabíráme vzorce, které nejsou naše a ty nás formují. Určují to, kým jsme. Jak se chováme, jak se prezentujeme, jak reagujeme, jaké činy děláme, jak žijeme. Často jsme uvěřili něčemu, co si myslíme, že „jsme my“, ale ve skutečnosti je to jen trauma nebo vzorec, kterému jsme uvěřili, ale je tak hluboce zažraný, že ho naprosto považujeme za naši přirozenost a identitu.
Jako společnice jsi převzala určitou roli. Tvoje jméno v agentuře, pseudonym, pod kterým vystupuješ, je jako tvoje alter ego. Jste dvě osoby – ty jako tvoje pravé já ženy a „ty jako společnice“. To pseudojméno tomu hodně dopomáhá. Dává ti pocit jistoty, lehkosti, možná i síly. Cítíš se v něm jinak. Bezpečněji.
Možná svobodněji. Ale ve skutečnosti to pořád není ty.
Ta role ti kdysi pomohla přežít. Byla jako brnění – těžké, ale bezpečné. Umožnila ti oddělit kus sebe, který by jinak všechno cítil příliš silně. Jenže to brnění, které kdysi chránilo, teď začalo tlačit. A ty ho pořád nosíš, i když už ho nepotřebuješ.
Možná jsi uvěřila, že bez něj nejsi nic. Že bez té role tě nikdo nebude chtít. Ale právě bez ní jsi nejblíž sobě.
Vzorce z dětství nás formovaly, to ano, ale i v dospělosti nabíráme masky. To, jak se musíme chovat ve společnosti, před rodiči, v práci, s kamarády. A ty jsi se naučila chovat podle vzorce, který funguje v eskortu – jak se usmívat, jak odpovídat, jak vypadat, jak se chovat při sexu, co říkat, co necítit. Žiješ to tak dlouho, že sis možná začala myslet, že je to tvoje přirozenost. Ale není.
Teď se zastav. Na chvíli se úplně zastav. Představ si, že by žádný eskort neexistoval. Žádné zprávy od agentury, žádné objednávky, žádní klienti. Žádné hotely, žádné cestování, žádné přetvařování, žádný nechtěný sex. Nic z toho.
Kdo jsi bez toho?
Co zůstane, když všechno kolem ztichne? Když zůstaneš sama se sebou?
Co ráda děláš? Co tě naplňuje? Co tě baví, když to není práce? Co posloucháš, co čteš, s kým se cítíš dobře – mimo eskort?
To jsi ty. Tvoje opravdové já.
Zkus si někdy napsat dvě jména. To, které používáš v práci, a to, které jsi dostala, když ses narodila. A pak si pod každé napiš tři slova, která tě u něj napadnou. Uvidíš, jak jinak zní. Možná poprvé uslyšíš i ten jemný hlas svého skutečného já, který tam byl vždycky. Jen byl překrytý hlukem role, kterou jsi musela hrát.
Když pomine všechno pozlátko hotelů, luxusu, drahých večeří, stresu, nahánění klientů a dojíždění, zůstane něco, co ti nevezme nikdo. Ticho. Klid. Tvoje vnitřní přítomnost.
Nemusíš už nikoho hrát. Nemusíš dokazovat, že jsi někdo jiný. Tvoje pravé já je klidné. Neútočí. Nepředstírá. Nepotřebuje být dokonalé ani se zavděčit. Jen je.
A to je dost.
Když tu masku jednou sundáš, zjistíš, že pod ní nebyla prázdnota. Jsi tam ty.. Celistvá, opravdová, kompletní. Ta, která už nemusí nic dokazovat, jen být.
Pokud tě tento článek oslovil, pošli ho ženě, která by ho dnes možná potřebovala slyšet.
Amelia Dawn